Honza a Vláďa jsou dva dlouholetí kamarádi, kteří milujou vlaky, pivo a cestování. Řídí se heslem: Nemá smysl jen sedět v hospodě a snít o dálných krajích. Lepší je zvednout zadek a vyrazit na pivo do světa. S čímž samozřejmě souhlasíme! 🙂

Cesty kluků můžete sledovat na jejich Instagramu, Facebooku nebo na jejich stránkách beerwithtravel.com.

Kluci, představte se nám trošku, ať víme, s kým máme tu čest.

V: Takže ahoj, já jsem Vláďa, je mi 30 let, jsem zadaný nastávající otec se smyslem pro humor, co miluje metro, vlaky a pivo.

H: Ahoj, já jsem Honza. Tedy ten druhej, kterej není Vláďa. Beer with Travel to jsou Honza a Vláďa. Takže my dva. Ale dobře, teď trošku vážně – fakt jsem Honza. Je mi zatím ještě pořád 32 a s Vláďou jsme kamarádi něco přes patnáct let. Všechno to začalo kdysi dávno na punkrockových koncertech. Jak šel čas, naše cesty se na nějakou dobu rozdělily a v dubnu 2016 jsme spolu šli na pivo do takovýho pofidérního sport baru na Praze 14 a tam jsme někdy po osmým pivu vymysleli, že někam společně pojedem. Já předtím projel sám Čínu, USA a další země a jezdit s Vláďou byl vlastně skvělej plán.

Jak se na cesty připravujete? Předchází tomu dlouhé plánování, nebo tomu dáváte volný průběh?

V: Já bych řekl, že tomu necháváme dost volnej průběh. Teď jsme ve stavu, že nás napadne nějaká destinace nebo víc destinací, v opilosti koupíme letenku a vyrazíme.

H: Přesně tak, většinou nic moc extra neplánujem. Teda takhle, zařídíme si spojení tam a zpět a čas, který máme v daném intervalu necháme prostě osudu. To byl třeba přesně případ našeho tripu do Kazachstánu a Uzbekistánu.

V: Navíc tím vznikaj i docela fajn situace jako zjištění, že ti v batohu přebejvá dron, kterej by ti bez filmařskýho povolení mohl udělat docela problémy a podobně.

Celá naše myšlenka je vlastně to, že jezdíme na pivo do světa.

H: Tohle neplánování přináší těch zábavných situací spoustu. Třeba zjistíte, že vlak, kterým chcete jet, je vyprodaný na dalších sedm dní dopředu. Ale to bereme jako pozitivní zkušenost – díky tomu jsme objevili naprosto parádní zaplivaný bistro, kde jsme celou situaci řešili a následně také vyřešili. Nejvíc plánování bylo u Transsibiřský magistrály – tam jsme měli jasně daný odlet z Vladivostoku a abychom stihli všechny vlaky, nakoupili jsme jízdenky už z Prahy. Ovšem co se míst kam jedem týče, nikdy si nezjišťujem nic dopředu a necháváme se vždy překvapit tím, co nás potká. Všude je totiž něco hezkýho.

Na jakou cestu jste spolu vyrazili poprvé? Jaké to bylo?

V: Hele poprvé to bylo do Polska. Tenkrát jsme si řekli, že jsme ani jeden nebyli v Osvětimi, tak že si tam uděláme cestu. Jelikož nás oba fascinuje druhá světová válka, tak to bylo jasný. Prodloužili jsme si to až do Varšavy a tam se trošku picnuli.

Celá naše myšlenka je vlastně to, že jezdíme na pivo do světa. A proto i ten název – chtěli jsme něco, co nás vystihuje. Aby bylo jasný, že to bereme s nadsázkou.

H: Byla to taková zkouška, jestli nám to bude společně na cestách fungovat a překvapivě to fungovalo. Ve Varšavě jsme po příjezdu otevřeli plechovku a po ani né minutě už nás měli policajti. Pak už začaly naše cesty vlakem do Srbska, Moldávie, za polární kruh, Transsibiřská magistrála atd.

Cestujete ve dvou, nemáte někdy ponorku? Nebo ponorku vždycky spraví pár piv, a odtud vznikl název Beer with Travel?

V: Hele já bych tomu neříkal ponorka. Celkově nemám tohle slovo moc rád. Jasný, občas tě někdo štve, ale když se to stane u člověka, co máš fakt rád, jako třeba u Honzy, tak si řeknu hele, má to smysl, bejt naštvanej? Vždyť ho máš rád, tak si nekaž ten pohled na něj jen nějakou malicherností, která tě teď točí. Dál si to užívej a dejte si společně pár kousků, stejně jsi za tejden doma. Přijedeš domu a už ti zase chybí, jak tě každej den ráno otravuje s tím, že nemá vodu. Nooo ten název vznikl tak nějak z myšlenky, dávat si společně pivo všude možně na světě. Tady mě určitě doplní Honza.

H: Ponorku podle mě nemáme. Výhoda je ta, že se známe fakt dlouho, máme se fakt rádi a taky určitě to, že Vláďa je nejvíc nekonfliktní člověk, co znám.

Na cestování mě baví ta volnost a takovej ten pocit – jo teď sem 6 000 km od domova a prostě si tu tak sedim, popíjim pivo a nemusim vůbec nic řešit.

Název vznikl v hospodě U Rybníka v Kyjích, tam jsme krom názvu taky vymysleli minimálně polovinu našich tripů. Celé to začalo tím, že jsme se vrátili asi z třetího nebo čtvrtého tripu a řekli si, že by bylo fajn, mít něco jako deník, kde si budeme shromažďovat fotky a zážitky z cest. S tím, že se tam za pár let podíváme, budeme to mít všechno pohromadě a budeme nostalgicky, s kapající slinou z koutku, vzpomínat na společně prožitá dobrodružství. Celá naše myšlenka, jak už říkal Vláďa, je vlastně to, že jezdíme na pivo do světa. A proto i ten název – chtěli jsme něco, co nás vystihuje. Aby bylo jasný, že to bereme s nadsázkou. Proto Beer with Travel.

Teď si tak říkám, jak si na své cesty vyděláváte? Máte svůj merch a děláte cestovatelské stand-upy, když jste v ČR. Uživí vás to nebo děláte i něco dalšího?

V: Jelikož pracujeme, tak nás to neuživí, i když by to byla fajn představa. Třeba jednou? No uvidíme. Každopádně já jsem programátor na volný noze (tedy živnostník) a dalo by se říct, že pracuju pro dvě firmy a občas dělám něco okolo, třeba tvořím nějaký mobilní aplikace atd. Jooo a taky si musím udělat reklamu na to, že jsem jeden z majitelů webů fandimefilmu.cz a fandimeserialum.cz.

Beer With Travel v Kazachstánu.

H: BWT je takové naše dítě, o které se staráme a postupně nám roste. Děláme jen to, co nás baví, a to je naším jediným cílem. Pokud to baví i někoho dalšího, je to příjemný bonus. Aktuálně je to 100% hobby – vše, co se podaří vydělat, použijeme jako příspěvek na naše cesty. Merch jsem chtěl udělat už dlouho i u jiných projektů a teď na to byla ideální příležitost. Baví nás pod hlavičkou BWT dělat různé věci a vše to zastřešovat. Jelikož oba vycházíme z hudebního podhoubí, tak k BWT přistupujeme jako ke kapele. Ať už je to psaní, stand-up nebo merch. Jinak co se týče práce, mám za sebou několik projektů, ze kterých bych zmínil například film „EWA FARNA: Neznámá známá“, který jsme natáčeli v průběhu několika let v ČR a Polsku nebo vybudování a vedení hostelu v Dejvicích. Aktuálně pracuju jako manager zpěvačky Anny K.

Jak jste se dostali k tomu, že budete dělat cestovatelské stand-upy? Jaké jsou na ně ohlasy?

V: Řekl bych, že to byl na začátku trošku pokus převyprávět náš příběh z Transsibiřský magistrály, a tak nějak se v nás objevilo něco jako chuť bavit lidi a snažit se jim třeba i předat nějaký informace trošku jinou formou.

H: A celý se to rozběhlo celkem naivně – máma dělá v knihovně a vedoucí knihovny se mě jednou zeptala, zda už máme připravený povídání o Transsibiřský magistrále, že tu má volný termín. Já samozřejmě řekl, že ano (i když to úplně pravda nebyla), a tak jsme museli začít připravovat.

V: Co se týče ohlasů, osobně mě na tom baví nejvíc ten pocit před tím, než člověk předstoupí před lidi a následně ten, když za tebou přijdou lidi ve věku kolem 50 let a řeknou, tak jo, tohle mi dodalo odvahu a já taky vyrazim do toho Ruska. Takže bych řekl, že ohlasy jsou buď kladný nebo žádný.

Dost velký zážitky mám z cesty vlakem do Moldávie. Ale kdybych musel vybrat pouze jeden, tak ve mně asi nejvíc zanechala Ukrajina a cesta do Černobylu a městečka Pripjať.

H: Navíc je ale důležitý, aby lidi věděli, na co jdou… Pokud někdo přijde na informační nálož a seriózní vyprávění, bude odcházet nejspíš lehce překvapen. Proto tu naši estrádu nenazýváme přednáškou, ale stand-upem. Snažíme se to nebrat moc vážně, což se nám někdy podaří víc a někdy míň.  

Jaký je váš největší cestovatelský zážitek? Na kterou zemi nikdy nezapomenete?

V: Uf tohle je dost těžký, líbilo se mi snad úplně všude. Dost velký zážitky mám z cesty vlakem do Moldávie. Ale kdybych musel vybrat pouze jeden, tak ve mně asi nejvíc zanechala Ukrajina a cesta do Černobylu a městečka Pripjať.

Na cestování mě baví ta volnost a takovej ten pocit – jo teď sem 6 000 km od domova a prostě si tu tak sedim, popíjim pivo a nemusim vůbec nic řešit.

H: Pro mě je zážitek každá cesta vlakem, tedy krom jízdy Elephantem. To jako velký cestovatelský zážitek neberu. A co se míst týče, tak asi nejvíc to, když jsem stál sám na Velké čínské zdi. Byl leden, kolem zima jako prase, ale nádherně svítilo sluníčko a viděl jsem tu do dáli se linoucí stavbu a nikde žádnej člověk. Neuvěřitelný. A pokud jde čistě o emoční zážitek, tak to bylo setkání s lidmi v Náhorním Karabachu.

Co vás na cestování baví nejvíc?

V: Mě baví ta volnost a takovej ten pocit – jo teď sem 6 000 km od domova a prostě si tu tak sedim, popíjim pivo a nemusim vůbec nic řešit. Samozřejmě taky to, že se člověk jistým způsobem vzdělává, poznává nový věci a obohacuje se.

H: Je to tak – svoboda, volnost, potkávání a poznávání nových lidí, kultur, zvyklostí. Nové chutě, architektura. Vlaky. Takže vlastně všechno.

Ocitli jste se někdy na cestách v nebezpečné situaci?

H: Tohle je jedna z nejčastějších otázek, které nám lidi dávají. Nepamatuju si na jedinou zkušenost, kdy bych si jen trošku říkal, že se může něco stát. Rozhodně ne v žádný z východních destinací, kam se vydáváme nejčastěji. Možná nejblíž tomu byla chvíle, když jsem v Los Angeles šel jedním zapadlým podchodem nedaleko nějakého jezírka, všude tma a kolem několik desítek bezdomovců, kteří stáli podél chodníku, koukali na mě a u jednoho jsem viděl nůž. To nebyla úplně příjemná chvilka.

V: Pro mě nejvíc nebezpečná situace byla asi v Paříži, ještě když jsme s Honzou nejezdili spolu. Bylo to, když jsem se procházel po Montmartru a najednou za mnou přiběhl nějakej černoch z místní partičky a začal do mě strkat a nadávat mi. Bylo mi pak řečeno, že mi vyhrožoval ať vypadnu, že to tam je jejich a ať táhnu. Ale jako na to člověk během prvního piva zapomene, takže za mě asi nebezpečí ne.

Máte nějaké oblíbené travel blogy nebo IG profily, které sledujete?

V: Hmm tohle úplně nevim, jak odpovědět. Mě většina těchhle profilů něčím nebaví nebo štve, takže se dost špatně k něčemu dostávám. Navíc na to nemám moc čas a možná je to dobře, že se pak nenecháváme ničím inspirovat a děláme si ty naše věci prostě po svým.

H: Za mě rozhodně Ladík Zibura – v době kdy mu vyšla první kniha 40 dní pěšky do Jeruzaléma jsem ho hodně žral. Dobrej offline blog má taky Hanzelka a Zikmund. A mám rád Trabanty, ale to nejsou moc blogeři, co? Já na to obecně taky moc nejsem a nemám moc čas sledovat blogery/youtubery.

Jakou od nás máte vychytávku, bez které si už žádnou cestu nedovedete představit a proč?

H: Ty jooooo, asi to budou věci, který jsem původně vlastně vůbec nechtěl a následně jsem si je fakt hodně oblíbil. První je Mighty Wallet – nejdřív jsem si ji vzal jen na cesty, ale totálně jsem se do tý věci zamiloval a nosím ji u sebe pořád. Skvěle vymyšlená, praktická a hezká věc! No a pak spešl triko Pod 7 kilo a Travel bible. Já na tohle funkční oblečení nikdy nebyl, ale tohle je fakt pecka. Měl jsem ho na sobě z Taškentu až na Aral, což je dost dnů a bylo jak nový! Navíc je fakt pohodlný a nosí se hodně dobře! Kudy chodim, tudy chválim.

V: Skvělá vychytávka je taky ten skládací kartáček, ale jelikož nejsem úplně moc na čištění zubů, tak musim říct, že ten skládací malej baťůžek. To je naprosto skvělá věc, co má nespočet využití. Od skvělýho úložnýho prostoru po skvělej úložnej prostor. Je to boží, jak to člověk složí do takový malý věcičky. Teď jsme jeli s Honzou a klukama na Balkán na pár dní a já si vzal jako cestovní zavazadlo prostě jen tenhle baťůžek a když byl prázdnej, tak jsem ho složil a dal do kapsy u kalhot nebo použil tu karabinku a pověsil na pásek.

Kluci, díky moc za rozhovor a přeju co nejvíc vypitých piv na cestách. 🙂


Bára Fialová

Se svým foťákem a batohem se nejradši toulám přírodou, kde nepotkám tolik lidí. Cestovala jsem rok po Novém Zélandu, žila rok v Německu nebo jsem pár měsíců v zimě pracovala na farmě na zmrzlém ostrově Kimitoo ve Finsku. Zážitky z cest sepisuji na svůj web Fijalka.cz.

0 komentářů

Napsat komentář

Avatar placeholder

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *