Nebezpeční pastevečtí psi

JEDEN NEZAPOMENUTELNÝ ZÁŽITEK ÚVODEM

I když jsem se v životě už hodně bála, nikdy jsem nepociťovala tak čistou hrůzu jako během přechodu karpatského oblouku, kdy mě v horách Suhard obklíčili pastevečtí psi. Šla jsem po cestě, žádné stádo v dohledu – nejspíš se páslo na úbočí, kam z cesty nebylo vidět, protože právě odtud na mě psi vyběhli. Osm obrovských bestií mě drželo ve smyčce, cenilo na mě zuby a jediné, co jsem mohla dělat, byly pomalé pohyby trekovými holemi, jimiž jsem se snažila udržet distanc mezi psími tesáky s svými šťavnatými lýtky. Po několika minutách strávených v téhle pasti jsem ztratila většinu energie potřebné k odolávání tak vysoké míře stresu. Neměla jsem pochyb, že brzy omdlím. Definice mého já se zjednodušila k absolutnu – jsem jen sada řízků nalepených na kostře. Co by se stalo, kdybych opravdu omdlela, si netroufám odhadnout, naštěstí včas přiběhl bača, který do té doby nejspíš někde pospával, a vysvobodil mě. Jenže hory Suhard leží na severu Rumunska a mě čekala dlouhá cesta až k Dunaji. Spatřit v dálce před sebou ovce mě po tomto zážitku dovedlo spolehlivě vyděsit, rozplakat, roztřást mi celé tělo hrůzou v očekávání, že se něco podobného semele znova. Přitom stáda jsem potkávala a se psy přicházela do styku téměř denně, někdy i několikrát za den. A věděla jsem, že tohle už nikdy nechci zažít znova. Nikdy. Ale taky, že se nechci vzdát. Nezbylo mi než zkoušet, co na psy platí a doufat, že na to přijdu dřív, než se zase dostanu do podobné šlamastyky.

 

PASTEVECKÝ PES NENÍ TOTÉŽ CO OVČÁCKÝ, HONÁCKÝ ČI POULIČNí

Abychom pochopili, jak se chovat v přítomnosti zvířete, které nás ohrožuje, je důležité rozumět tomu, proč nás ohrožuje. Pastevečtí psi bývají často zaměňováni s ovčáckými a honáckými. Nejenže se jedná o jiná plemena, ale jejich úloha ve stádu je velmi odlišná, stejně tak jejich vztah k lidem. Zatímco ovčáčtí a honáčtí psi jsou především parťáci s člověkem a pro ovce jsou spíš něco jako bachaři, pastevecký pes respektuje svého pána, ale mnohem větší parťák je s ovcemi než s lidmi. Ovce považuje za svou rodinu a je součástí stáda, které chrání. Jsou to vlastně tak trochu „transovce“. I proto byla k šlechtění a výchově pasteveckých psů vybírána plemena, která se velikostí a barvou podobají ovcím, a u nichž se neprojevují lovecké pudy – nebo jen v té minimální míře, aby je bylo možno během štěněcího věku potlačit. Jejich mentalita se od ostatních psů velmi liší, takže jejich chování například s pouličními psy nelze srovnávat. Tedy předpokládat, že triky, které se vám osvědčily při zahánění pouličních smeček budou fungovat i na pastevecké psy, je nesmysl.

Pastevečtí psi tedy chrání své stádo, svou „rodinu“, nikoli z povelu, ale z vlastního zájmu, – proto nemá příliš smysl snažit se je zahnat. Procházíte-li jejich teritoriem, čili okolím salaše nebo v blízkosti stáda, jsou schopni za vámi běžet na takovou vzdálenost, na jakou vás považují za vetřelce. To může být několik stovek metrů, ale klidně i více než kilometr. Počet psů se odvíjí od velikosti stáda a hojnosti šelem, které se v daném regionu vyskytují. Čím větší počet psů se na vás seběhne, tím déle bývají ochotni vás pronásledovat, protože se mezi sebou „hecují“ a předhánějí v tom, který je drsnější, čímž si zřejmě upevňují své pozice ve smečce. Navíc s větším počtem se výrazně snižuje jejich strach a nebojí se proto přiblížit k vám až na vzdálenost, která může být kontaktní. Ačkoli jsou schopni medvěda nebo vlka napadnout, stává se to jen v ojedinělých případech. Jejich role vůči šelmám je zejména zastrašovací. Setkání s jedním pasteveckým psem pro mě nikdy nebylo problematické právě proto, že si i přes svůj nebezpečný zjev udržují odstup.

PASTEVEČTÍ PSI NEJSOU VŠUDE STEJNÍ

Na horských loukách bývají setkání s pasteveckými psy pro turisty výraznou nepříjemností. Míra jejich agresivity se liší oblast od oblasti, ale i pokud se vám podaří vypozorovat u psů v jednom regionu sdílený vzorec chování, můžete narazit na výjimku. Setkávám se často se zobecňováním typu „mně bača říkal, že stačí předstírat hod kamenem a psi odejdou“ nebo „nám bača půjčil své psy, aby nás hlídali přes noc, takže lidem neublíží“. Mně jeden severo-albánský bača tvrdil, že jeho psi roztrhali už čtyři krávy, a že kdyby mě včas nezachránil, roztrhali by i mě. Že jsou sic vychováni k tomu, aby na lidi neútočili, ale člověka s batohem na zádech jako já nikdy neviděli, a tak mě považují za hrozbu. Zrovna u tohoto bači si myslím, že přeháněl, aby na „holku z Evropy“ udělal dojem. To ale neznamená, že pastevečtí psi nemohou člověka napadnout, takové případy se prostě dějí. Zobecňovat na základě zkušeností z jedné oblasti nebo na základě několika jednotlivých zážitků je hloupost. Ve většině případů nemá bača důvod vám lhát, ale nemůže mluvit mimo vlastní zkušenost. Kupříkladu na ukrajinských poloninách jsem měla zkušenosti zcela odlišné od jižní Albánie. A jak jsme si řekli, ani v regionech se nechovají všichni psi vždycky stejně, což může být dáno jednak odlišným plemenem, jednak odlišnou výchovou nebo odlišnými zkušenostmi psa ve vztahu k lidem.

Za nejdrsnější bývají považováni rumunští pastevečtí psi, což sama za sebe můžu potvrdit. Řadu nepříjemných zážitků jsem měla i v jižní Albánii, kde se mi navíc zdálo, že psi mnohdy neposlouchají ani samotného baču. Naproti tomu například na Ukrajině, v Černé Hoře nebo v Gruzii jsem se do žádné nebezpečné interakce se psy nedostala, ačkoli jsem jich potkala dost. V turisticky hojně navštěvovaných oblastech, kde si psi zvykli na turisty a jejich pamlsky, nebývá nic neobvyklého, vyrazí-li pes na trek s vámi. Takoví se nejen nechají pohladit, ale můžou si i usmyslet, že vás budou hlídat. Vydrží s vámi o to déle, v čím hustější frekvenci z vás padají pamlsky. O správnosti krmit cizí zvíře a podlamovat jeho výchovu, nechť si každý udělá úsudek vlastní. Ale pojďme se konečně podívat na ty pravé hlídače stád a jak ze setkání s nimi vyváznout bez úhony.

OBECNÁ PRAVIDLA BEZPEČNOSTI NA PASTVINÁCH

Nejlepší obrana je samozřejmě prevence, tedy snaha konfliktním situacím předejít. Je-li hlídané stádo v ohradě,je jediné správné ji obejít. To se však v divokých horách na Balkáně, na Kavkaze a zřejmě kdekoli v řídce osídlených oblastech, nestává – stáda se pasou a přemisťují volně po hřebenech a úbočích, často podél turistických tras. Pokud máte možnost stádo obejít, je to samozřejmě ideální. Není to ale zdaleka možné vždy, tedy pokud nechcete scházením z hřebene a následným výstupem zpět strávit půlden či riskovat zdraví šplháním skrz těžko prostupný terén. Obvykle s nimi bývá bača, ale není to pravidlem. Pokud o vás bača ví, nemusíte se bát stádem projít. Je vhodné na sebe předem upozornit, aby o vás věděl a mohl psy zklidnit. Jdete-li ve skupině, jste oproti jednotlivcům ve velké výhodě – psi si na větší počet lidí netroufají zdaleka tolik jako na jednotlivce. Pokud s sebou máte psa, rozhodně byste ho měli mít při procházení pastvinou na vodítku – pro hlídače stád je váš čtyřnohý kámoš větší hrozbou než vy a nemuselo by to s ním dobře dopadnout. Pokud víte, že budete procházet oblastí s pasteveckou tradicí, měli byste psa ideálně nechat doma. Pokud to přesto zvažujete, doporučuji poradit se s někým, kdo má v dané oblasti četné zkušenosti. Osobně bych např. Rumunsko a Albánii rovnou vyřadila. Projíždíte-li na kole, před pastvinou z něj sestupte – velkým psům stejně neujedete a budete-li se pohybovat rychle, spíše vás budou považovat za hrozbu a napadnou vás.

Při procházení stádem nebo kolem něj mějte na paměti tato pravidla:

1. Nedělejte prudké pohyby – pes to může vyhodnotit jako útok.
2. Neutíkejte – jednak nemáte šanci psovi utéct, jednak ho tím vyprovokujete k tomu, aby vás zastavil/zaútočil.
3. Hlídejte si záda – pokud je vám pes v patách, mnohem spíše najde kuráž kousnout vás do nohy, než když k němu budete čelem/bokem. Chůzi bokem od psa samozřejmě znesnadňuje větší počet psů, z nichž každý k vám přistupuje z jiného úhlu. Pokud jste ve skupině, otočte se k sobě zády a takto projdětě nebezpečným úsekem. Pokud jdete sólo ve volném terénu a cítíte, že vám pes jde po nohách, můžete si za sebou zkřížit trekové hole a tím vytvořit pomyslnou bariéru mezi lýtky a psem. Zároveň ale psa neprovokujte prudkými pohyby holí, dokud nezaútočí. (Techniku s holemi za lýtky používám často v obraně před pouličními psy a už se mi párkrát vyplatila. Pokud mi pastevečtí psi přímo po nohách zezadu nejdou, je lepší nechat hole v jedné ruce, viz níže).
4. Nehulákejte – nesnažte se psa zastrašit hlasem. Jediné, čeho tím dosáhnete je, že ho podráždíte k ještě vyšší agresi. K uklidnění psa a koneckonců i vás samotných vám pomůže, budete-li promlouvat klidným a přátelským polohlasem. „Ferdíku, neboj… já tady jenom projdu kolem, ty mazle chlupatej…“ rozhodně psa nevyprovokuje tak, jako vypustíte-li svůj stres palbou vzteklých a hlasitých nadávek. Zejména to ale může pomoci vaší psychické pohodě a sebekontrole.
5. Vyvarujte se přímého očního kontaktu. Upřený pohled do očí je pro psa výzvou k boji. Spíše se snažte působit jako pokojný výletník, který prochází kolem, aniž by si stáda vůbec všiml. Prostě blázen.

BEZPEČNÝ PRŮCHOD PASTVINOU – TAKTIKA

Při přechodu karpatského oblouku se mi nakonec osvědčila následující taktika.

1. Když na cestě před sebou spatřím stádo, poohlédnu se po několika menších kamenech a naplním si jimi kapsy. Po ruce mívám i pepřový sprej. Sáhnu pro něj a ověřím si, že v případě nutnosti jej dovedu rychle vytáhnout.
2. Spojím trekové hole do jedné ruky tak, aby vypadaly jako jedna dlouhá hůl. Toto se mi osvědčilo zejména v Rumunsku. Psi bývají od bačů dlouhými holemi biti, proto mívají při pohledu na dlouhou hůl větší respekt. Není to nic extra, ale trochu to pomáhá. Jako zbraně určené k bití útočících psů se trekové hůlky nehodí. Než se napřáhnete, pes zpravidla uskočí a spíše si ublížíte sami (dvakrát jsem si takto vyhodila rameno). Naopak, když už je do vás zakousnutý, s velkou pravděpodobností ze sebe psa sundáte úderem holí do čumáku. V ten moment bych doporučila psa nelitovat a udeřit silně, protože pokud se bolesti nezalekne, dost možná využije situace, že je k vám stále blízko, a zakousne se znova. V takové situaci lepší použít pepřový sprej, pokud ho máte po ruce (a pokud k vám pes není proti směru větru), protože tím i minimalizujete pravděpodobnost, že ho zraníte. V takto stresové situaci samozřejmě budete jednat podle svých možností a schopností, olizovat si prsty při zkoumání směru větru, zatímco vám pes visí na noze asi nebudete. Pokud je psů velká smečka a neostýchají se naznačovat útok rychlými přískoky navzdory vaší „dlouhé holi“, spíše bych doporučila napřáhnout hole proti nim a pomyslně tak udržovat odstup.
3. Zkoumám pohledem terén před sebou, rozmístění stáda a jeho velikost, přítomnost bačů a psů. Na základě toho si ujasním trasu, kudy chci projít. Pokud nevidím jinou možnost než projít skrz stádo, zpomalím a pokusím se na sebe baču upozornit. To dělám většinou máváním, protože zrakem si mě bača spíše všimne dřív než psi, kteří přes den obvykle odpočívají (nejaktivnější jsou v době přesunu stáda, zejména ráno a večer). Naopak, pokud bych dělala hluk, psi se proti mně s velkou pravděpodobností rozeběhnou dřív než je bača stihne svolat. Zpomalením získám čas.
4. Jakmile proti mně psi běží, už nemá cenu se zdržovat a přidám do kroku. Tím zkrátím čas, který mi zabere průchod jejich teritoriem. Dělám dlouhé kroky, abych působila klidně, pomaleji.
5. Když se na mě psi sbíhají, snažím se sice o co nejpřímější (nejkratší) trasu jejich teritoriem, ale zároveň si musím hlídat, aby mě neobklíčili a nezabránili mi tak v dalším pohybu. Jakmile se dostanete do smyčky, už se z ní sami nejspíš nevymaníte. Psi často jen hrozí. To, že jsou velcí a dunivě štěkají, sice může nahánět strach, ale většinou vás jen varují. V takovém případě je mnohem praktičtější psy na oko ignorovat. Naopak, pokud se krčí k zemi a dělají proti vám rychlé výpady, cení zuby a zběsile vrčí (vypadají vzteky bez sebe), jde nejspíš do tuhého. Teprve v případě bezprostředního ohrožení, například, když se mi nedaří udržet si průchod jejich rychle se formující smyčkou, vytahuji z kapes kameny a házím je po psech. Lepší jeden dobře mířený hod než pět zběsile rychlých, které padnou do trávy. Je vhodné mířit zejména na ty, kteří jsou nejblíže a na toho, který se zdá být vůdcem smečky – toho poznáte jednoduše tak, že ho ostatní napodobují. Je minimální pravděpodobnost, že by se pes, kterého jste kamenem bolestivě zasáhli, odvážil přiblížit na kontaktní vzdálenost. Obvykle stačí pár zásahů a smečka vám dá pokoj. Udržíte-li si i v takto vypjaté situaci klidnou hlavu, může se vám to jedině vyplatit. Roztřesený a vystresovaný člověk má potíže se trefit a psi pak ztrácí respekt. Klidně si občas trénujte hod kamenem na cíl jen tak, rozhodně se vám to při obraně bude hodit. Nepoužívejte velké kameny, kterými byste mohli psa vážně zranit a snažte se nemířit na hlavu.
6. Pokud je v blízkosti bača, navažte s ním kontakt. Pozdravte, usmějte se, chovejte se s respektem. Není to tak, že hloupý a nezodpovědný bača pase své stádo na turistické trase a ohrožuje svými psy procházející hikery, jak by se mohlo někomu zdát. Bačové pásli v horách svá stáda dávno před rozvojem turismu a mnohé turistické trasy využívají starých pastýřských cest. Tedy já, hiker, jsem vždy návštěvou v bačových horách a musím se přizpůsobit starým pravidlům.