Jak (ne)vyrazit na GR 20

Nachodila jsem spousty kilometrů prohnutá pod těžkým batohem. Dlouho jsem si říkala, že není žádný rozdíl, jestli nesete o kilo míň nebo víc. Co mě ale přimělo změnit názor, bylo absolvování korsické GR 20. Byla to moje první technicky náročnější trasa a zároveň můj vůbec nejtěžší batoh.

Můj batoh pohodlně odpočívající v kamenném křesle

Usoudila jsem, že znovu už to takhle dělat nechci a rozhodla se Vás inspirovat prostřednictvím svého odstrašujícího příkladu.

Korsika a trasa GR 20

Členitý terén Střední Korsiky

GR 20 je 180km dlouhá turistická trasa ze severu na jih protínající hornatý středozemní ostrov Korsika. Cesta rozhodně není pohodlná, zato vede nádhernou přírodou Regionálního přírodního parku Korsika a bývá označována za jednu z nejhezčích, ale také nejtěžších tras v Evropě. Cesta má dvě části – severní spojující města Calenzana a Vizzavona a vedoucí náročnějším skalnatým terénem ve vyšších nadmořských výškách a jižní vedoucí o něco mírnějšími podmínkami z Vizzavony do města Conca.

Já jsem šla jen severní část, čili necelých 90 km. Trvalo mi to 8,5 dne, což je standartní doba, pokud dodržujete etapy ohraničené horskými chatami. Se správným vybavením a dostatečnou fyzičkou ale určitě nebudete mít problém ujít za jeden den etapy dvě.

Jeden z průvodců, které můžete cestou potkat, podle všeho mlok korsický

Ačkoli já sama jsem rozhodně to správné vybavení neměla a s váhou svého vybavení jsem hodně válčila, cestu jsem zvládla a mám na ni jen ty nejlepší vzpomínky. Korsická krajina je úchvatná, sice je to kamení a zase kamení, ale moc šikovně poskládané. Vždy, když jsem si říkala, že tohle místo bylo to nejhezčí, výhled hned za rohem mě vyvedl z omylu. Nikde jsem na tak malé ploše neviděla tolik odlišných typů krajiny. V budoucnu to pro porovnání zopakuji s batohem, který mi umožní si tohle všechno naplno vychutnat.

Lanový most překlenující údolí potoka

Moje Korsika

Já se svým nákladem

Cestou na pražské letiště mi váha batohu nepřipadala až tak extrémní. Když jsem ale byla u odbavovacího pultu, dost mě překvapilo, že váha ukazovala 20,5 kilo – bez vody, elektroniky a dalších pár věcí, které jsem vezla v příručním zavazadle. Čili další 4-5 kilo. Samozřejmě, že to všechno nebyla váha vybavení. Skoro polovina byly zásoby jídla, které jsem se kvůli snížení nákladů rozhodla nést z domova a cestou už nic nedokupovat.

První upozornění na to, že pro příště bych se měla snažit váhu o něco zredukovat přišlo, když jsem nastoupila do vlaku a chtěla jsem batoh vysadit nahoru do úložného prostou, aby nepřekážel v uličce. Zjistila jsem, že sama ho nevyzvednu ani do výšky ramen.

Začátek

GR 20 pro mě nezačala v Calenzaně, ale na přibližně deset kilometrů vzdálené vlakové zastávce. Na cestu jsem se těšila a říkala si, že cesta z vlaku na start bude taková příjemná rozcvička. Jenomže s batohem, který vážil bezmála polovinu toho, co já sama, mě nadšení brzy přešlo. Pod přímým sluncem na rozpáleném asfaltu jsem nebyla schopná najednou ujít víc než necelý kilometr a desetikilometrová trasa po rovině mi zabrala celé odpoledne. Už v polovině jsem od sundavání a nandavání batohu měla rozedřenou ruku a ramena.

Poslední pohled na městečka v nížině

První dny

První oficiální den jsem na dvanácti kilometrech vystoupala z 250 m.n.n do 1600 m.n.m. Rychlé stoupání má výhodu v tom, že se z přímořského vedra rychle dostanete do příjemnější horské teploty. To se mě ale netýkalo. Se svým nákladem jsem se do kopce šplhala po půlkilometrových úsecích a pořád jsem jenom koukala, jak mě někdo předbíhá. Víc jsem odpočívala, než šla. Batoh jsem se vždycky snažila sundavat na nějaký kámen, pařez nebo alespoň do svahu, abych ho při nasazování nemusela zvedat až ze země.

Do cíle jsem s vyplazeným jazykem došla až pozdě odpoledne a samozřejmě jako poslední. Ne, že by to byl závod, ale přecijen to není moc velká zábava koukat všem pořád na záda. Uklidňovala jsem se tím, že už jsem se dostala nahoru na hřeben a to nejhorší už tedy musí být za mnou. Navíc jsem i ušetřila trošku váhy, když jsem po cestě ztratila sluneční brýle, na všem je potřeba vidět něco pozitivního.

Problémy

Turistická značka hopsající vzhůru

Doufala jsem, že když má trasa na další den jen osm kilometrů, bude to pohoda a dokonce si večer i odpočinu. Jak jsem se ale spletla. Oněch osm kilometrů nejdřív stoupá 350 výškových metrů nahoru a následně klesá o dalších 700 dolů. Většina etapy nevede po cestě, ale nepříjemným kamenitým terénem nebo po skále s obtížnými a někde až skoro lezeckými úseky. Batoh už tedy najednou nebyl jenom nepříjemný, ale při balancování na skalách nad srázem také nebezpečný. Nemám strach z výšek ani ze šplhání po skalách, ale zvlášť při lezení směrem dolů jsem se křečovitě držela každého výstupku a doufala, že už to brzo bude za mnou. Batoh mě převažoval, když jsem se otočila zády z kopce a překážel, když jsem se chtěla zády opřít o skálu a dolů jednoduše sklouznout po zadku. Navíc mě začalo předbíhat i špatné počasí. A takhle to pokračovalo i další dny.

Bocca di Pisciaghja a mračný výhled

Druhá etapa mi trvala přes 12 hodin. Ztratila jsem další užitečnou věc – spodní prádlo, které jsem po vyprání sušila připnuté na batohu.

Pěšinka mizející v mlze

Aby toho nebylo málo, moje tělo na stres vyvolaný neustálým napětím a fyzickým vyčerpáním reagovalo vzpourou zažívacího ústrojí. Ta trvala několik dalších dní a nepomáhaly ani pravidelné a vysoké dávky živočišného uhlí několikrát denně. Přestalo to až když se zmírnil terén a zároveň z batohu zmizelo tolik jídla, že se dostal na o něco příjemnější váhu.

Špička Korsiky – Monte Cinto

Mraky postupně odhalující vrcholky hor

Pointe des Éboulis, nejvyšší bod mého putování

Výstup na nejvyšší vrchol Korsiky Monte Cinto (2706 m.n.m.) vychází na čtvrtý den. Jelikož mě všichni varovali před náročností etapy, vyrazila jsem hodně brzy ráno, abych si byla jistá, že etapu stihnu za světla. Trasa stoupá strmou soutěskou. Ráno ji halila hustá mlha, která se postupně rozpouštěla a kousek po kousku odhalovala okolí – nespočet malých potůčků, pramínků a vodopádů stékajících po skalách dolů do údolí. Každou chvíli jsem se zastavovala a otáčela, abych se pokochala výhledem a udělala několik fotek. A samozřejmě, abych si odpočinula. Čím blíž k vrcholu, tím víc ubývalo cesty a přibývalo skal místy doplněných řetězy pro usnadnění výstupu.

Nahoru jsem se vyškrábala zároveň se švédskými přáteli. Seznámili jsme se cestou a byli to jedni z mála dalších, kdo měli na zádech obdobný náklad jako já, a tudíž se i pohybovali podobnou rychlostí. Tahle skutečnost a zkušenost nás dost sblížila a sdílení radosti z úspěšného zdolání Monte Cinta je pro mě jeden z nejlepších momentů. Musím tedy přiznat, že jsme nebyli úplně na vrcholu. Oficiální trasa vrchol lehce obchází a kdo chce vylézt úplně nahoru, musí si přidat asi půl kilometru tam a zpět po neznačené cestě. To sice nezní jako moc, ale když připomenu, že v předchozích dnech nebyla moje průměrná rychlost ani kilometr za hodinu, tak to není zase ani málo. Tak jsem se opravdový vrchol vzhledem k okolnostem rozhodla oželet a udělala jsem dobře. Sestup k chatě byl stejně náročný a vyčerpávající, jako výstup, ale také stejně krásný.

Slézání po skalách…

…stejný úsek při pohledu zdola

Po snědení jídla

V průběhu čtvrtého a pátého dne přišel obrat k lepšímu. Vzhledem k tomu, že jsem měla opravdu velkou spotřebu energie, měla jsem také velkou spotřebu jídla a váha batohu příjemně klesala. Svůj podíl mělo také dočasné přesunutí trasy ze skal na opravdovou cestu, což mi udělalo upřímnou radost a užívala jsem si každý krok. A to tím víc, že jsem se konečně zbavila zažívacích potíží. Během jednoho dne jsem ušla 25 km, což byl rozhodně můj rekord!

Bergeries de Vaccaghia – chata, která sice nemá záchod, zato má teplou sprchu!

Nakonec už šlo všechno vlastně hladce, jen se mi předposlední den povedlo ztratit ještě jednu věc, a to karimatku. Uznávám, že to už je docela ostuda, protože rozhodně nebyla malá a nenápadná a sama se tomu dodnes divím. Nebyla jsem z toho nadšená, ale jedna noc natvrdo se vydržet dá a alespoň jsem v dopravních prostředcích cestou domů nebyla tak objemná.

Proč se dřít jako kůň, když to jde i jinak…

Dneska už si na svoje věci dávám lepší pozor.

Porovnání vybavení
aneb o kolik jsem si mohla ulehčit

V následující tabulce najdete část mého vybavení a jeho porovnání s lehčí alternativou. Neměla jsem ale špatně úplně všechno, takže ty části vybavení v tabulce chybí. Je to například oblečení a spodní prádlo z merino vlny nebo hygiena. Nenajdete tam také spoustu drobností, na které jsem zapomněla anebo je zpětně nemám jak zvážit.

Rozdíl ve váze je něco přes pět kilo. K tomu je potřeba ještě přičíst další drobnosti, které v tabulce nejsou, pořád to ale bude přibližně dvojnásobek. Tím bych se myslím dostala na rozdíl ve váze minimálně 5,5kg. Kompletní váha batohu na začátku cesty by se tedy byla přibližně stejná jako ta, které jsem dosáhla po odjedení jídla, kdy už se batoh dal unést. Stačilo tedy být chytřejší a nemusela jsem se trápit.

Brèche de Capitello

Jeden z mnoha horských potoků, které po cestě potkáte

Voda

Korsika se možná může zdát jako vyprahlý kus šutru, ale opak je pravdou. Většinou za den potkáte minimálně jeden potok nebo pramen, kde se dá voda doplnit a někde je voda doslova na každém kroku. Navíc hornatý střed Korsiky, kudy vede GR 20 je v podstatě neobydlený a neobhospodařovaný, takže voda je všude čistá. Je pár úseků, kde zdroj vody nepotkáte, a kde je tedy potřeba si dát pozor, abyste s sebou nesli dostatek tekutin. Nikdy ale nemusíte nést vody víc než na jeden den, zdroj pitné vody je u každé chaty.

Jídlo

Cestou moc obchodů nepotkáte a poslední pořádný je v Calenzaně, čili na začátku. Můžete si tedy nést všechny zásoby celou dobu s sebou jako já nebo můžete jídlo řešit na chatách a v batohu mít jenom svačinu. Na chatách můžete dostat hotové snídaně a večeře, což ovšem vyjde poměrně draho. Večeře stojí kolem třiceti euro. Na druhou stranu je to tříchodové menu sestávající z obrovských porcí vydatných jídel vymyšlené pro hladové cestovatele. Vaří se jen jeden druh jídla, pokud se Vám zrovna nestrefí do vkusu, vybírat si moc nemůžete.

Vaření s výhledem

Na chatách se kromě hotových jídel dají koupit i základní suroviny, jako těstoviny, rýže, různé konzervy a občas i nějaké mléčné výrobky. Ceny jsou sice také vyšší než v normálním obchodě, ale za mě by to pro příště byla ideální střední cesta.