Povídali, že s dětmi vám to končí. Děti jsou často ideální výmluvou, proč něco nejde. Buď můžu plakat, že bych chtěl na expedici za polární kruh, nebo mi bude stačit zimní Krušnohorská magistrála, kterou si užije i potomek. No a jako bonus mi z něj třeba vyroste parťák, který do Laponska jednou poletí se mnou, kdoví. Rodičovství rozhodně neznamená, že musím sedět doma a čekat. Nemusím ani v zimě. Obzvlášť v době, kdy máme vybavení, o jakém se mohlo našim předkům jen zdát.
Trasa a přípravy
O přejezd Krušek se synem se pokouším od jeho první zimní noci v roce a půl (fotka výše se zasněženým stanem ;)). Během těch pokusů o sněžné dobrodružství jsme se ženou zjistili, že to nebude taková sranda jako za horkých letních dní. Naše pachole snáší zimu hůř, neprokrvují se mu končetiny a stačí mírně vlažné prsty a vímě, že je zle. Nezbylo než plánovat, připravovat se a testovat ještě o kus precizněji než v létě.
Krušné hory jsou jedno z nejrozlehlejších pohoří v Čechách. Nástup do stopy je pod Děčínským Sněžníkem. Když máte štěstí a je dost sněhu i v nížinách, tak lze končit až v Kraslicích. Podobně jako pěší varianta podle Stezky Českem nebo článku od Kačky vám může hodit až 200 km. My si start posunuli k Adolfovu, aby to pro pachole nebylo moc dlouhý. Cíl byla motivace pro prcka a jistota zázemí, babička v Nejdku. Jeden cíl na konci by ale k synově spokojenosti nestačil, a tak jsme zařadili dílčí cíle v podobě teplých ubytování na střídačku se stanem.
Jénže! Přes veškeré zkracování jsme se nevyhnuli kritickému úseku. Krušnohorská lyžařská magistrála není souvislá. Chybí jí cca 40 km mezi Horou sv. Kateřiny a Měděncem. Krušné se však na běžkách přejíždějí od dob, co běžky existují. Většina krušnohorců volí v tomto místě červenou turistickou přes Horu sv. Šebestiána, Novou ves a podél železniční trati. Když mají štěstí, je místy prošlápnuto, jindy si prošlápnou a něco nesou pěšky. S naloženým vozíkem pouze na lyžích absolutní nonsense. Málo kdo ví, že Krušnohorská magistrála pokračuje alespoň z části na německé straně, mezi Röbenau, Kühnhaide a Satzung.
Tak a stále zbývá se nějak dostat do německé magistrály a z ní. Zde jsem si nechával prostor pro improvizaci. Celá tahle německá odbočka byl šílený punk, a improvizace až až… ;)).
Start, první den a lehce mrazivá noc
Počasí a hlavně sněhové podmínky jsou v Krušných rok od roku nevyzpytatelnější. Štěstí je, když napadne dostatek pokrývky přes celé pohoří a vydrží alespoň týden. Je třeba být připraven, protože když se tak stane, nezbývá než jednat. Začátkem února něco nasněžilo. Sice ne moc, ale pro brodění se s těžkým vozíkem je nakonec lepší pár desítek centimetrů než hluboké metry. 9. února vyrážíme. Žena s dcerou nás vyprovázejí, je po poledni, nestíháme. Ještě nechávám syna vyjezdit na lyžičkách, aby byl ochotný si sednout do vozíku.
Blbnutí bylo dostatečné a prcek po chvíli usíná. Jasno, suchý sníh, teplota lehce pod nulou (cca -3°C). Se setměním projíždíme kolem větrných elektráren a stavíme stan u Dlouhé louky. Prvních 24 km máme za sebou. Najíždění tras se vyplatilo, přesně víme, kde chceme spát. Vyhledáváme přístřešek, ideální zázemí pro vaření, roztápění sněhu a jídlo. Teplota klesá k -5°C a parťák se válí ve sněhu, staví sněhuláka. Zima mu není, je sucho. Večeře od Summit to Eat je fajn volba, minimum nádobí, rychlost a chutná oběma.
Druhý den, kolegové polárníci, hračky, pivo a teplá postel
Noc byla super. Syn se nebudil, já jen párkrát z obav, které se rozplynuly, jakmile jsem mu zkontroloval teplotu ve spacáku. Vstávání, balení ani odjezd nehrotím. Chci, aby se prtě dostatečně vyblblo a nechtělo po chvíli zase běhat. Vyrážíme v 10 hodin. Podle hodinek je -1°C, dneska už modrým nemažu. Dopoledne se jede fajn, první pauza u přehrady Fláje, kde potkáváme německé polárníky s pulkami, kteří jedou přes Krušky v opačném směru. To ještě netuším, jak moc budu později vděčný, že jsme se potkali…
Po pauze na občerstvení je nevyhnutelné, aby šel neřád chvíli po svých. Jaká náhodička, zrovna do kopce ;)). Běží vzhůru rychleji než já stoupám s nákladem. Hecuji ho „kdo bude dřív u támhle toho stromu“ aby zdolal další kopec. K večeru už jsme perfektně sehraný tým, ve kterém vládne super nálada. Až se setměním přichází první stížnosti typu „už tam budem?“. Na druhý den vyšla nejdelší trasa 33 km, kvůli včerejšímu pozdnímu startu. Cíl byl pevně daný, ubytko v Hoře sv. Kateřiny. Trasu dne uzavírá sjezd silnicí. Tahání vozíku asfaltovou serpentinou nedělá skluznicím moc dobře a děsím se, jak tohle vyšplháme ráno nazpět. No co, zítra bude zítra, dnes máme hotovo. Povadlá nálada z náročného finiše se obrací v radost, když parťák nachází krabici hraček v hospodě a mě přistane na stůl pivo. Celé dva dny jsem se soustředil jen na tenhle dílčí cíl, zvládnout dohnat ztrátu, dojet do tepla. „Pokud dáme tohle, tak už to zvládnem celý“, říkal jsem si dokola. Takže slavíme. Syn rozdováděný, rozjetý jak parní válec, já po dvou pivech lehce picnutý ho kočíruju do pelechu.
Den třetí, mokro, Německo, zlomená lyže
U snídaně poznáváme majitele penzionu a domlouváme se na odvozu do stopy epesním povozem. Vyrážíme ven nakládat vozík a bagáž do buginy a… leje jako z konve, je teplo, taje to. Majitel se ptá: „Nechcete hodit raději až nahoru?”. Vzhledem k dešti, břečce a děsivému krpálu i za sucha dlouho nepřemýšlím „Ano, chceme, díky!“ Přišli jsme sice o těch pár dnešních chvil ve stopě, ale získali náskok. Čekalo nás Německo, kde to neznám. Z Lesné sjíždíme mrznoucí mlhou do Rudolic a míříme do Kalku.
Po stopách
Improvizace začíná o chvilku dříve. Dle mapy neupravovaná stopa je místy prošlápnutá, ale převážně prohrnutá od lesáků a vozík se potýká s dalším a dalším úskalím. Okolo poledne jsme na silnici u hranic. Obědváme sušenky. Prcek je s jídlem v pohodě, hlavně když těď bude běhat. Ideální, protože jdeme po silnici do Německa, „sorry vozejku“ a za silného rachotu drhnoucích skluznic pokračujeme.
„Táto tady jsou čáry od lyží“, raduje se syn, když za hranicemi narazíme na stopu vyšlápnutou loukou podél potoka. „Tobe, to není jen od lyží, vidíš tohle?“ vybuchnu radostí, „to je od pulku, od těch polárníků, které jsme potkali včera“. Víme kudy! Přemazávám plusový vosk, na tom mokrém podkladu se rychle smývá a bez něj je stoupání očistec.
Ještě že těch lyží máme tolik
Sněhu je málo. Najednou vozík stojí, nemůžu s ním ani hnout. Sundávám postroj, běžky a zjišťuji co se stalo. Lyžička vozíku zajela do díry pod drn trčící trávy, zlomila se a zapíchla do země. To není dobrý. Zkouším ji narovnat, neujedu ani metr a hned se zalomí a zapíchne nazpět. Po chvilce zoufání dostávám nápad. Seznamuji syna se situací a vysvětluji, že potřebuji jeho lyže. Přikládám lyži zespod a „nazouvám“ ji na nohu vozíku pomocí pásků. Nic lepšího tady nevymyslím. Pomalu zkoušíme první metry, po přehoupnutí se přes dva potůčky jsou obavy ty tam – „drží to, jedeme dál!“.
Suchý zázrak
Stoupám přes německé louky a pole. Počasí stojí za prd. Jsem mokrý a mrznu. A prcek? Ten před chvílí odpadnul a hoví si v teple. Po čase se odkláním od stopy pulku, nechci s ní klesat. Naviguji se pomocí letecké mapy, kde přesně jsou stavení, lesy a pole. Cestu mi kříží několik silnic, potoků, ovšem nejhorší jsou ohradníky. Najít v nich díru je dobrodružství. Syn se probouzí akorát v posledním stoupání přes poslední pole. Našli jsme přístupovou stezku ke Skimagistrale Erzgebirge! Dostáváme se do lesa a tady už mile rád nechávám i v tom mokru prcka vyťapat. V pomalém tempu a úplně promočený sice mrznu, ale nálada je dobrá, dneska už bylo hůř.
Stmívá se a padá na mě únava. Cíl mohl být kdekoli, ale já mám nutkání dojet k přístřešku kvůli zázemí. Netuším, jak vypadá, ale jakýkoli přístřešek nám v tomhle mokru pomůže alespoň než postavím stan. Ta neskutečná radost, když ho za úplné tmy najdeme „Tobe to není možný, vidíš to?“. Stojíme před dřevěnou chatičkou, vybavenou stolem, lavicí a svíčkami. Ta radost nejde popsat. Po dni plném útrap a smůly se to takhle otočí a my se převlékáme, vaříme, jíme, hrajeme si, a usínáme v suchu. Díky!
Čtvrtý den, nazdar Tschechien, zas asfalt a odvoz na hostel
Další mokré ráno. Mažu nejplusovější vosk a doufám. Jede to! Zastavujeme až za městečkem Kühnhaide, kde musíme kus po asfaltu. Využívám toho a nechávám prcka unavit. Je teplo a mokro, všude je mokro. Synova poslední várka suchého oblečení drží silou vůle. Na oběd vaříme Summit to Eat v dalším fajn přístřešku a svištíme dál. Hranice, tschüss Deutchland, nazdar Tschechien!
Lesáci tu mají na pilno, od hranic až dolů k Přisečnické přehradě protaženo. Máme dvě možnosti. Buď to dáme 3 kilometry po asfaltu nebo freeride po cestě, kterou se letošní zimu očividně nikdo nevydal.
Smrkové barikády
Volím offroadový sjezd hlubokým sněhem. Je to takový sešup, že to dolu jede i na tenkých lyžích a s bořícím se vozíkem. Míjíme několik malých smrčků, po chvíli jedeme skrz smrčky, později se prodíráme smrky. Zastavuji a hodnotím situaci. Dole pod sebou je hotový polom, několik kmenů přes sebe. Zhodnoceno: „Tohle byl fakt blbej nápad“. Po chvilce zoufalství „chlape pojď, potřebuju pomoct, mákneš si do kopce, jo?“. Běžky, hole do ruky, postroj zapřáhnout. Bejčím a řvu jak jelen v říji, capart visí vzadu na madle vozíku a v holinách peláší hlubokým sněhem, co mu nohy stačí. Jsme zpátky na asfaltu. Jsem na něj neskutečně hrdý, oba jsme si slušně mákli, ale „tohle asi nikomu říkat nebudeme, jo?“. Tentokrát volíme asfalt, spousty asfaltu. Jsme dole. Neustála oprava vozíku. Naštěstí až u přehrady, kde na nás čekal odvoz na hostel do Vejprt. Uf těhle 20 km dnes stačilo.
Děkujeme Yetti backpacker! Hostel provozuje holka, která na cestách strávila dost času a má pochopení pro paka jako jsme my. Nejen to, má lyžařskou školu a ve sklepě nás čekal full-ski-servis. Vozík opraven, děkujeme podruhé!
Pátý den, pohodička a tour de bufet
Přes úvodní komplikace s opravenou lyží, hold „ozkoušej než vyrazíš“, jsme se do stopy dostali až v poledne. Trasu zkracujeme, necháváme se vyvézt až pod Fichtelberg. Celý den jsme pojali pohodově, hodně se loudáme, oběd v bufetech a užíváme si slunečné počasí. Cíl v Horní Blatné u rodinky, která nám nabídla teplou sprchu, postel a jídlo. Hotoví trailangels. Navíc měli děti a syn si užil společnost. Díky!
Šestý den, je jasný, že k babině dojedem!
Další slunečný den, navíc klesáme, pojede to dobře. Jen první dva kopce směrem na Jelení a pak bude pohoda, oběd v hospodě a sjezdy. A bylo to tak. Neplechu nám chystalo jen počasí. Sluníčko bylo až moc ostré, sníh dále tál a ve stínu naopak natátý sníh namrzal a klouzal. Do posledních prudkých kopečků jsme spolu s prckem šlapali po svých oba. Sněhu za poslední dny odtálo tolik, tolikrát jsme projížděli kaluží a přes trávu, že jsme pro jistotu ukončili expedici o vesnici dřív, ve Vysoké peci, kam pro nás přijela žena a k babině nás dovezla. Zvládli jsme to, přejeli jsme Krušný! Sice s rezervami, zkrácenou verzi s mezerami, ale aspoň máme na čem stavět a co zlepšovat.
Vybavení na expedici
Gearlist si můžete prohlédnout na fotkách. Pro tuhle akci jsme zvolili přístřešek MSR Front Range 4P. Namísto původních kolíků jsme použili kolíky do sněhu. Pro mě kousek výbavy číslo jedna byl Tobův spacák Cumulus Junior 500. Nejen že v něm spal, zároveň v něm trávil čas ve vozíku. Měl ho nacpaný ve fusaku, tak aby mu bylo neustále teplo. (Užitečná by pro vás mohla být recenze na spacák.) Synův nejoblíbenější kousek výbavy byla láhev Nalgene s horkou vodou, o kterou si hřál ruce.
Vodu jsme rozehřívali ze sněhu. Pořídili jsme vařič MSR PocketRocket s vestavěným zapalováním. Nemusíte se bát, že zvlhne zapalovač. Více o výbavě se můžete dočíst v našem prastarém příspěvku pro Klub mimituristů.
Veškeré vybavení jsme tentokrát naládovali do voděodolných cestovek. Jsou z materiálu podobného lodním pytlům. Upustili jsme tak od ultralightu a šli čistě po praktičnosti. Mohl jsem tašky válet ve sněhu, nebo si na ně prcek sedal.
Jídlo
Už jsem zmiňoval pytlíky s hotovým jídlem od Summit to Eat, které stačí zalít horkou vodou a jíst je můžete přímo z pytlíku. Větší balení má cca 190 g a je úplně ideální porcí pro jednoho dospělého a dítě.
Zbylé jídlo tvořily různé snacky, přesnídávky a bonbony. Během najíždění trasy s prckem jsme zjistili, že nám svačiny mrznou. Buď pak nejdou ukousnout nebo dětem vadí jak studí. Proto doporučuji křehké suché sušenky, nebo gumové bonbony, které jako jednohubky netřeba ukusovat. #protip
A co si z toho všeho odnést?
Pokud vás něco baví a chcete to dělat, nevzdávejte to kvůli prckům. Je fajn, když vyrůstají v prostředí a událostech, které vám přináší radost. Sledují každý váš krok, nasávají ho jak houby, učí se. Jen je potřeba se jim trochu… vlastně dost zásadně přizpůsobit. Měli by být na prvním místě, protože oni určují, kdy výlet pokračuje a kdy se sbalíte a zavoláte mámě o pomoc. ;))
0 komentářů